Zpět

Potřeby klientů s využitím PBSP

 

Studijní podklady ke kurzu: Potřeby klientů s využitím PBSP

Michal Šalplachta  – Psychologické poradenství, psychoterapie, profesní a osobnostní rozvoj
Adresa: Arnošta Hrabala 114, Buchlovice

Tel.: 774878063

Email: michal.salplachta@centrum.cz
www.vstupte.eu

 

Co je to PBSP
PBSP – Pesso-Boyden System Psychomotor je originální psychoterapeutická metoda vyvinutá manželi Albertem Pesso a Dianou Boyden-Pesso. která pracuje s tělovou, emoční i vědomou složkou osobnosti – a s jejich propojováním. Oba začínali jako profesionální tanečníci a učitelé tance. Při své práci s tanečníky zjistili, že některé pohyby nemohou tanečníci provést, protože jsou spojeny s potlačenými emocemi z jejich minulosti. Terapeutická cvičení, která vyvinuli za účelem zvědomění těchto emocí a následné možnosti s nimi zacházet, se staly základem jejich, na práci s tělem zaměřené, psychoterapie. V PBSP jsou individuální významy tělesných výrazů zkoumány v terapeutickém prostředí, kde je možné experimentovat s novými akcemi a interakcemi. Prostřednictvím tělesných prožitků vytvořených experimentálními interakcemi klient objevuje vztah mezi verbálním a neverbálním jazykem, mezi současností a svou osobní historií.

 

Východiska přístupu
V základu přístupu stojí optimistický obraz lidské bytosti. Člověk se přirozeně snaží nalézat cesty, jak se radovat ze života. Člověk má vrozené nutkání rozvíjet své vědomí, své možnosti, svou nezávislost a svou jedinečnost. Aby tento vývojový proces mohl vzkvétat, musí být splněna řada vývojových podmínek. Možnost stát se nezávislým a moci se radovat ze života je podle PBSP spojena s 5 vývojovými úkoly.

 

Vývojové úkoly
-    Uspokojovat vývojové potřeby
-    Integrovat polarity
-    Rozvinout vědomí
-    Rozvinout pilota
-    Rozvoj jedinečnosti

 

Význam paměti
To co jsme, je tvořeno naší pamětí. Na svět se díváme brýlemi naší paměti.
Paměť máme genetickou a osobní.
Genetická paměť obsahuje pokladnici našich možností, vývojové úkoly, potřeby a poslání. Genetická paměť nám dává očekávání, možnosti a omezení našeho vývoje.
Osobní paměť obsahuje to, co jsme zažili od početí. Rozlišujeme procedurální, sémantickou a autobiografickou paměť. Procedurální paměť je nevědomá a máme v ní uloženy emoční a motorické zkušenosti a mentální mapy, pomocí kterých se orientujeme ve světě (např. citové připoutání).  Sémantická paměť obsahuje znalosti, slova a jejich významy. Autobiografická paměť je náš osobní příběh – vím kdo jsem a co jsem zažil. Z obsahu naší paměti mají zásadní význam:
-    Paměť na uspokojování našich potřeb (co a jak)
-    Paměť na zranění a traumata
-    Paměť na příběhy o nespravedlnosti

 

Tvar a protitvar
Na svět přicházíme s vrozenou tendencí či energií okamžitě projevit svoje potřeby v aktivitě. Na počátku je to aktivita celého těla.  Potřeba je v PBSP nazývána tvarem. Tento tvar v sobě nese energii, informaci o akci a informaci či očekávání toho co potřebu naplní – protitvar. Projevujeme li akci, očekáváme co se má stát – reakci. Potřeba může být naplněna jen v interakci. Z interakce přichází uspokojení a poznání jejího významu a smysluplnosti. Zážitek uspokojení je vždy vysoce tělesný. Tvar a protitvar jsou základními koncepty PBSP práce, které jsou sledovány v následující rovnici:   Potřeba – Energie – Akce – Interakce – Uspokojení – Význam

 

Tři motorické systémy: PBSP rozlišuje tři motorické systémy, které realizují náš pohyb a vedou k projevení tvaru: Reflexní, Emoční a Volní. Tyto tři motorické systémy jsou přirozeně vzájemně propleteny jako pomlázka.  Reflexní pohyby jsou např. ty, které udržují tělo ve vzpřímené pozici. Volní pohyb je vůlí kontrolovaný pohyb, provedený na základě plánu. Emoční pohyby jsou emocemi řízené, projevuje se v nich emoční výraz, nesou v sobě informaci o emoci a o potřebě. Zkušenost s motorickými systémy pomáhá porozumět vlastním motorickým vzorcům = chování a jednání.

 

Vývojové potřeby
V rámci PBSP se pracuje s pěticí základních vývojových potřeb. Těchto pět potřeb má podle Pessa biologický a dále nedělitelný základ. Jsou obrazem toho, co dítě zažívá v děloze a co potřebuje mít zajištěno i po narození. Vývojové potřeby mají být uspokojeny na třech úrovních doslovně, symbolicky a autonomně a to ve správný čas, správným způsobem a správnými lidmi. Vývojovými potřebami jsou potřeby:
-    Místa
-    Sycení (Výživy)
-    Podpory
-    Ochrany (Bezpečí)
-    Limitů (hranic)
Naplnění těchto potřeb má rozhodující úlohu v rozvoji autonomie a zdravého fungování člověka. Autonomie člověka je viděna jako schopnost zajistit si uspokojivé naplnění vlastních potřeb způsobem, který není v konfliktu s ostatními. K dosažení autonomie prochází člověk třemi úrovněmi naplnění potřeb – doslovnou, symbolickou a autonomní.
Doslovné naplnění potřeb znamená jejich naplnění na fyzické a materiální rovině. Je to to základní co člověk potřebuje dostat aby přežil. Malé děti a lidé s velkým narušením poznávacích funkcí nerozlišují mezi uspokojením na doslovné a symbolické úrovni.
Na symbolické rovině jsou potřeby uspokojovány v přeneseném a více rozvinutém smyslu. Jak děti stárnou objevuje se vědomí sebe sama – jejich „Já“.  Toto „Já“ má své symbolické – citové a kognitivní potřeby. Pečující na symbolické úrovni dávají dítěti např.
-    Místo ve svém srdci
-    Sytí jeho sebedůvěru
-    Podporují jeho snahu
-    Ochraňují jeho práva
-    Definují meze v chování
Na autonomní rovině se člověk naučil jak optimálně naplňovat a uspokojovat svoje potřeby nezávisle, v nejlepším zájmu svém i zájmu společnosti. Člověk si zvnitřnil a osvojil péči, kterou dostával. Ta se mu stala vzorem.  U zdravého člověka dosáhne mozek plné zralosti a tím i možnosti plné autonomie v 24 – 25 letech.
Naplnění potřeb Může být podle míry jejich naplnění
-    Optimální
-    Dostatečně dobré
-    Neadekvátní a to ve směru zanedbání péče až týrání tak ve směru „přepečování“
Z toho co jsme si řekli o potřebách, vyplývá, že když člověk nedosáhl v některé oblasti svého života autonomie chybí mu zkušenosti s optimálním uspokojením jeho potřeb. Úkolem pečujících je umožnit dítěti nebo člověku s postižením alespoň dostatečné naplnění jeho potřeb. K tomu je nutné u konkrétního klienta pojmenovat jeho potřeby a způsoby, kterými mají být uspokojeny.
Potřeby nejsou ve skutečnosti oddělené ale prolínají se a doplňují.

 

Obecné vlastnosti potřeb:
-    Potřeba se neuspokojuje přímo ale skrze cíle vedoucí k jejímu naplnění.
-    Potřeba si vždy najde cestu ke svému naplnění, není li uspokojena adekvátně, hledá cesty v náhradních cílech a kompenzacích.
-    Tělo vždy zareaguje uspokojením, když je jeho potřeba naplněna a negativními emocemi (zlostí), když je její naplnění znemožněno.
-    U člověka se uplatňuje jen to chování, které má smysl = vede k uspokojení k některé jeho potřebě.

 

Potřeba místa
Na doslovné úrovni je potřeba místa uspokojena v děloze. Děloha u zdravé ženy tuto potřebu ideálně naplňuje. Vytváří pro dítě místo s podmínkami, které jsou ty nejlepší pro jeho zdraví vývoj. Tento zážitek je něco, k čemu se máme tendenci vracet i později v životě, zejména když nám není dobře. Člověk se schoulí do postele pod peřinu do polohy plodu. Po narození musí kvality, které děloha nabízela přetrvávat. Rodiče vytvářejí pro své dítě „hnízdo“ to je obraz dobrého fyzického prostoru, kde je teplo, sucho, měko, příjemno, čisto, podnětno.  Mají pro dítě svou náruč a domov. Místo podporuje život, spočinutí bytí, zázemí. Může sem patřit mít svůj pokoj, postel, skříň, čas, své město, svou vlast, lidi se kterými jsem ve fyzickém kontaktu,přístřeší, domov.
Na symbolické úrovni je potřeba místa spojena s přijetím a s tím, že jsme chtění. Už před narozením je důležité aby dítě bylo chtěno. Rodiče mají mít místo pro dítě ve svém srdci. Potřebu místa uspokojuje když rodiče dítěti věnují pohledy má tak místo v jejich očích a mysli. Tím že se dítě dívá s rodiči do očí vzniká obraz sebe sama. Na symbolické úrovni je důležité moci o svém místě rozhodovat tedy respekt k soukromí a osobnímu prostoru. Další symbolickou potřebou spojenou s místem je dostat místo mezi lidmi, někam náležet a k někomu patřit, přátelé, rodina, kolegové, partner, pracovní místo. Získat společenské role.
Na autonomní úrovni je potřeba místa spojena se sebepřijetím. Člověk se stává schopným sám se postarat o to mít dobré místo k životu a přispět k dobrému životu i druhým. Nalézt si své místo ve společnosti, v zaměstnání. Dokáže si a se přizpůsobit novému místu. Zajistit si doslovné i symbolické naplnění potřeby místa.
Naplnění potřeby místa je spojeno s vírou, že svět je i přes potíže dobrý a že přeje životu. Že má cenu žít. Důležitým výsledkem naplnění potřeby místa je moje identita. Že vím kam patřím, kde je moje místo. Mít místo znamená být součástí světa. Člověk může být doma kdekoliv ve světě.
Důsledky neadekvátního naplnění potřeby místa jsou nedůvěra ve svět, člověk nevěří, že mu ve svétě může být dobře. Člověk se buď ze světa stahuje nebo se proti němu bouří. To je spojeno s poruchou energie jak ve smyslu mínus tak plus.

 

Potřeba sycení (výživy)
Je to potřeby být nasycen tím co je výživné a chutné. Její uspokojení je spojeno s naplněním. Nasycení pomáhá dítěti mít příjemnou vnitřní zkušenost se sebou samým. Sycením se člověk učí rozlišovat co je pro něj  dobré a co ne.
Na doslovné rovině je to spojeno s přijímáním jídla, pití, tepla, doteků, hlazení. Plný žaludek přináší uspokojivý pocit sytosti. Doslovné sycení umožňuje zachovávat život.
Na symbolické rovině jsme syceni emocionálně láskou, pozorností, oceněním a kognitivně informacemi, podněty které jsou zajímavé čí krásné. Dospělí dítěti pojmenovávají svět, dávají věcem jména. Důležitou úlohu má vyprávění, učení. Rodiče učí děti co je pro ně prospěšné a co ne.
Na autonomní rovině se člověk naučí nasytit sám sebe. Umí rozeznat co je pro něj dobré „chutné“ a co ne. Umí se učit, vyhledávat potřebné informace, přijímat i dávat sycení druhým. Zažívá pocit, spokojenosti z plnosti života. Ví, že ve světě jsou věci chutné a vyživující stejně jako jedovaté a zraňující a umí si zajistit přísun těch prvých. Ví také kolik nasycení potřebuje a kdy má dost. Umí se sám ocenit a poskytnout si zpětnou vazbu.
Důsledky neadekvátního sycení jsou neuspokojitelnost, závislost na druhých a na jejich projevech, strach ze ztráty sycení. Pocit prázdné díry. Různé závislosti.  Poruchy příjmu potravy. Nesmyslné hromadění jídla, majetku, věcí. Pocity vnitřní prázdnoty. Kradení v touze po nasycení. Zaměření jen na sebe a své uspokojení.

 

Potřeba podpory
Děti se rodí zcela bezmocné. Doslovné podporování znamená, že pomáháme člověku překonat zemskou přitažlivost. Je spojeno s nošením, zvedáním, houpáním , držením. Náruč která nese a nadnáší nad zemí. Podpora zad, hlavy zadečku. Přenesení přes překážky, vynesení do schodů, odnesení do postele, pomoc držet co dítě samo neudrží. Pomoc dítěti sedět, stát, chodit. Držet je za ruku. Zvedat když upadnou. Děti milují zkušenosti, kdy dochází ke krátké ztrátě podpory a následně její získání. Např. k tatínek vyhodí dítě do vzduchu a pak je chytne. Na symbolické rovině je podporována sebedůvěra, samostatnost, spontálnost. Pomáháme dítěti zjistit co umí v čem je dobré, rozvíjet jeho schopnosti. Podporujeme dítě aby zvládalo těžkosti. Podporou je to, že semnou někdo je, že naslouchá. Další podporující věc je dělání s dítětem. Pomoc hledat řešení. Součástí podpory je pomoci dítěti naučit se zacházet s jeho emocemi aby je mohlo mít a přitom je udržet.
Na autonomní úrovni se naučíme podporovat sami sebe i druhé. Umíme zvládat své emoce, využívat své možnosti, dovednosti a zdroje. Umíme rozložit své síly. Vydržíme i když se zrovna nedaří.
Důsledkem neadekvátní podpory je ztráta energie a důvěry ve své schopnosti. Pocity nejistoty a nedostatečného „uzemění“. Poruchy rovnováhy. Neklid, neschopnost relaxovat a odevzdat se druhému. Tendence se podceňovat, cítit se slabí a neschopný. Vzdávání se při prvním neúspěchu. Neschopnost stát na vlastních nohou. Lidé sebou nechají manipulovat nebo se nechají zneužívat, nebo manipulují samy. Neumí se spoléhat na druhé. Někdy mohou chtít všechno zvládnout samy.  Při přesycení podpory může být člověk vzteklí a nerudný nebo upozaděný a závislí v pozici oběti.

 

Potřeba ochrany
Ochrana znamená, že člověk má štít proti nebezpečí. Potřebujeme dostávat pružnou a jemnou ochranu. Adekvátní uspokojování potřeby bezpečí ukazuje dítěti svět jako místo, v němž jsou i nebezpečné věci, které je možné rozeznat a dělat takové kroky, aby se jim vyhnulo respektive aby je mohlo prozkoumat bezpečně.
Na doslovné úrovni potřebujeme být ochráněni proti fyzickému zranění a újmě. Před pádem, nebezpečnými věcmi, před agresí, útoky a špatným zacházením.
Na symbolické rovině potřebujeme ochraňovat naše práva. Potřebujeme se naučit co je bezpečné a co nebezpečné a jak s tím zacházet. Abychom uměli odhadnout riziko. Potřebujeme být chráněni před psychickým a sociálním zraněním a naučit se před nimi ochraňovat.
Na autonomní úrovni umíme rozlišovat co je a co není bezpečné, umíme odhadnout riziko. Prozkoumat nebezpečné věci. Ochránit sebe i druhé. Víme, že máme lidská práva. Umíme být asertivní.
Při neadekvátním uspokojení potřeby ochrany se lidé často dostávají do rizikových situací, neumí odhadnout riziko. Navazují nebezpečné kontakty. Neumí se ochraňovat a ochraňovat svoje práva. Nebo jsou lidé naivní a bezbranní. Cítí se zranitelní. Tam kde jsme nebyli dostatečně ochráněni si neseme traumata. Tam kde jsme byli přehnaně ochraňováni jsme se nenaučili jak si s nebezpečím poradit jak rozlišit co je a co není nebezpečné. Člověk může být vystrašený úzkostliví. Pátračně orientační reflex je ve službách ostražitosti a tak člověk může selhávat i v potřebě sycení. Lidé kteří byli zraněni často zůstávají otevření vůči dalším zraňujícím událostem.

 

Potřeba Limitů (mezí)
Uspokojením potřeby limitů získáváme správnou mez pro své potřeby, pro svoji energii a pro svoji sexualitu.
Milující rodiče poskytují správné limity tím že, uspokojují vývojové potřeby přiměřeně ve správných mezích, přijímají a zvládají agresivní chování s porozuměním a respektem. Poskytují limity pro vztek a zuřivost a to že nejsou všemocné. Umožňují poznat, že vše má svoji míru, že nic není nekonečné ani emoce (lidé mívají strach že jejich emoce jsou nekonečné). Poskytují řád a strukturu. Přijímají sexualitu a její projevy ale také je jasně definují a dávají pravidla.
Limity nám pomáhají testovat svoji sílu a naše možnosti. Umožňují nám poznat, že nejsme všemocní ale také že nejsme bezmocní. Potřebujeme poznat, že věci jsou odtud po tud. Potřebujeme poznat, že druzí lidé mají také svoji míru.
Poskytování limitu znamená, že druhého bereme, že přijímáme jeho emoci avšak pevným a laskavým přístupem  zastavujeme neadekvátní formy chování této emoce a umožňujeme projevit takové podoby chování, kterými druhý neohrožuje ani sebe ani druhé.

Zpět